Neděle, 6. května, Praha, Sedmička

Tak tohle je ten David?

Sjíždíme z dálnice, před náma je čtyřicetiminutová zácpa. Jedeme mezi polema a koukáme se na malebný městečko, který leží rozložený mezi několika nízkejma kopcema, hledáme věž kostela a pozorujeme červený střechy… není to ani Baskicko, ani Savojsko, ani Bavorsko – jsme na Berounsku. Jako první z dodávky vyskočil Vítek, aby popadnul rodinu a rychle dojel za náma na Sedmičku. Když vystupoval, měli jsme pocit, že nám někdo amputoval končetinu. „Kluci, já z toho auta nechci…“ Tohle byl definitivní začátek konce turné a celý týhle cesty.

Tyhle poslední odstavce dopisujeme už s odstupem, poslední den jsme jeli de facto jen na morál. Ráno jsme byli zdánlivě plný sil – dětský postýlky vydržely, jen Todd se rozhodl probudit celou skupinu pomocí hlasitý hudby, což je zcela nešvýcarský a v týhle části světa v sedm ráno naprosto nepřijatelný. Jako první vyskočila ze svýho pokoje Christina, že tohle se prostě nedá, tak Todd to vypnul a spalo se dál. Druhej pokus už byl úspěšnější, ale hned po snídani na nás začínalo bejt dost jasně vidět, jak nutně potřebujeme trochu odpočinku. Nemluvě o tom, že OTK měli vlastně na kontě téměř dvojnásobnou porci koncertů…

Cesta byla nekonečná, zachraňovaly nás zastávky u pump, byli jsme už naprosto zcepenělý a naše těla byly vytvarovaný podle sedaček dodávky. Pan Ganjalood ještě udělal poslední zoufalej pokus o anarchii, když si na německý benzínce ostentativně zapálil přímo pod nápisem „Zákaz kouření“, vyvedeným ve čtyřech jazycích, ale nikdo ho nepřišel ani napomenout. Ani to Německo už není co bejvalo. Na Sedmičku jsme přijeli v podstatě přesně na čas. Za chvilku se začali trousit první známý a přátelský tváře, všichni říkali, že vypadáme hrozně, ale my jsme se cítili bezvadně, klábosili jsme, pili na schodech pivo, smáli se a začali se těšit na večer.

Koncert byl pro nás (doufám, že i pro všechny přítomný – jen jsme zírali, kolik lidi se přišlo podívat v takhle debilní den uprostřed prodlouženýho čtyřdenního víkendu) naprosto super. Nastavení organismů na tuhle činnost prostě zafungovalo a zahráli jsme to všechno pojedenáctý v řade, pokřtili jsme desky, na konci jsme se nacpali na pódium všichni najednou, prodávali jsme jak šílený, se všema jsme se k jejich zděšení ustavičně objímali a pak byl definitivní konec. Někdo říkal, že v podvečer jsme vypadali jako smrtky, ale po koncertě se nám vrátila barva do tváří a byli jsme velmi společenský. Každopádně před půlnoci se dostavilo varovný znamení: z ruky mi samovolně vypadla sklenička s likérem a roztříštila se na tisíc kusů (likér byl naštěstí vypitej).

Všichni se postupně rozešli do teplý pražský noci, a my též. Nikdo si ani nemusel nic říkat, věděli jsme, že tenhle výlet se vydařil ve všech směrech. Potkali jsme spoustu neuvěřitelnejch lidí, je to jako taková neoficiální tajná pavučina, která obepíná celou Evropu a asi i celej svět a která má spoustu roztroušenejch nervovejch uzlin – a v těhle uzlinách je možný úplně cokoliv. Je to silně povznášející pocit, že něco podobnýho existuje, protože přesně tohle (chceme to zakončit fakt pateticky a vzletně, jako papež František) je naděje pro budoucnost lidstva. Následuje dlouhá řada jmen lidí, bez kterejch by tohle turné nemohlo proběhnout – Adéla a Tuc; Yann a Boris; Katafú, Milo, Jo, Alex, Hector, David, Leticia, Delia, Marta a celá ta barcelonská famílie; vládci všehomíra Balty, Victor, Edgar a Paz; velekněz Yiye, Javi, Pedro a všichni z chrámu v Don Benito; Diego, Julio a Guillermo; „náš“ Asier, Hugo a „jejich“ Asier; Mikel, Joxean, Pablo a Jon; Jo a Gegé; Evžen a Christina (a ještě k tomu Xavier a Moro). Všem děkujeme, jste super excellent megaplus borci, bohové z Olympu!

A speciální dík míří ještě jednou k našemu technickými řediteli Dejvimu. Je to elitní řidič, super kluk a velkej borec. Pokud potřebujete někam odvézt, najděte si ho!

Reklamy

Slovo světce

Konec je za dveřma, je čas na vážný zamyšlení. Dnešní kázání věnujeme slovům patriarchy, proroka a světce týhle scény, Daniela Higgse z Lungfish. Půjčuju si je z pár let starýho nepublikovanýho rozhovoru po Higgsově koncertě v Barceloně, ať je to geograficky v pořádku. Proroka se zeptali, jestli vůbec může nějaká kapela ještě přijít s něčím novým. Higgs na to řekl (volně to tlumočím podle paměti, jen mi to vyprávěli): „Na kapele není důležitý to, jestli je novátorská, záleží na jediný věci: jestli je osobitá, jestli má nějakej ksicht.“

Já měl po pár letech zase velký štěstí: každej večer, jedenáctkát po sobě, jsem mohl poslouchat hudbu OTK a Nesbitt’s Inequality. Higgs by z nich měl radost: má to ksicht jako nic jinýho, protože v těhle kapelách jsou všichni osobnosti non plus ultra, nazdar. Viděl jsem, jak úplně nový posluchači nevěřícně zíraj na OTK nebo Nesbitts a z jejich pohledů bylo jasně patrný, že se sami sebe ptaj: jak je tohle možný? Viděl jsem, jak se úplně všichni na jejich koncertě začnou po chvíli podvědomě usmívat, jak je tyhle kapely okamžitě zavedou do jinýho světa, jak lidem občas zvlhnou oči, jak se dobře bavěj, jak se nechají prostě ovládnout tím, co slyšej a viděj. Viděl jsem, jak okamžitě vzniká komunikace mezi kapelou a přítomnejma a jak vůbec nezáleží na tom, jakým kdo mluví jazykem. Viděl jsem, jak je lidi, který je už znaj, nekriticky a na celej život milujou. Pro tyhle dvě kapely totiž do posledního platěj další prorokova slova: „Nic podobnýho jako jejich hudba na světě neexistuje.“ Řekni mi, co je víc?

 

 

Sobota, 5. května, Luzern, Neubad

Tak tohle je normální švýcarská fušeřina.

 

Ráno to byla úplná hrůza. Probudil nás Toddův budík hodně před šestou. Nebyl na nás hezkej pohled. Plato ibalginů v nás zmizelo během několika vteřin, postupně jsme se spustili po schodech dolů, kde nám naše hostitelka, o který jsme si začali myslet, že složila neporušitelnej slib mlčení, připravila přesně tu snídani, kterou jsme potřebovali: ze dvou kouřících konvic voněla káva a čaj a na stole byly dvě hromady croissantů…

Dům byl opravdu moc hezkej, zvenčí měl fasádu obloženou velkejma oblázkama, na zahradu vedly různě klikatý schodiště a nad střechou byl vidět zasněženej vrcholek hory. Pomalu se z nás opět stávaly lidský bytosti. Naše paní zdánlivě nesmělá domácí se nakonec rozhovořila, francouzsky jí to přeci jen jde, což úplně vybudilo Todda, aby se pokusil o nastartování své pozapomenutý francouzštiny. Ukázalo se, že tam bydlí se svejma čtyřma dětma, který pro tentokrát odeslala na přespání k jejich otci. Ještě štěstí, že nikdo nenablil do kolíbky.

Byl před náma nejdelší přejezd, kterej se začínal blížit hranici únosnosti. Za volant se posadil Dejvi, nevypadal vůbec dobře. Pyreneje nás navíc počastovaly docela ostrou průtrží mračen, Klempu jsme museli do auta v podstatě přenést, všichni byli hodně nalomený (nalámaný). Dejvi nám ale zarputile ukazoval, že za volantem je pán v každý životní situaci. Toddovy včerejší pochybnosti ho motivovaly k nadlidskýmu výkonu a z boje odstoupil až po asi dvě stě kilometrech. Nastal historickej okamžik: řízení vozu bylo poprvé svěřeno třetím osobám: Ondřejovi a pak Kupónovi, je to opravdu velká čest. Výběr japonský muziky nicméně Dejvovi neudělal dobře na žaludek v kombinaci s kávou, takže jsme záhy stavěli znova. Napětí střídá uvolnění.

Jakmile Dejvi usnul, vycítili jsme příležitost: všichni si rozepnuli pásy, vyndali jsme bagety a začali drobit, dali jsme si nohy v botách na palubní desku, rozvěsili všude propocený trika, pan Ganjalood se Záhořem si vnitřkem přelezli na přední sedadla, překročili jsme povolenou rychlost a na závěr jsme jen tak z plezíru zbytečně otevřeli zadní okýnka a s bouchnutím je zase zavřeli. Celý to v našich myslích proběhlo během tří vteřin a když se Dejvi na zadní sedačce převalil a kontrolně otevřel oko, bylo všechno už v dokonalým ažúru.

Těch 900 kilometrů bylo naprosto nekonečnejch. Proti sedmi stům je to velkej rozdíl, navíc se po příjezdu do Alp naprosto nepochopitelně oteplilo a v autě začalo bejt vedro. Na jihu byla vlastně celou dobu spíš zima, pořádně jsme se ohřáli až pod zasněženejma alpskejma masivama. Do Luzernu jsme dojeli úplně hotový. Je to takovej Liberec, ovšem Ještěd byl vyměněnej za mnohem větší horu. Před klubem Neubad na nás čekal usmívající se Evžen, možná ho někdo pamatujete z Prahy, kde měl klub v bejvalým kině Pilotů, viděli jsme se vlastně po několika letech. Dneska na nás čekala role předkapel na koncertě kapely Spotlights z Brooklynu. Moc jsme je neznali, jen Todd měl někde doma jednu desku, kterou dostal od Křenka, a prohlásil, že je to ok.

Spotlights měli za sebou taky dlouhou cestu, pro změnu ze Záhřebu, tak byli taky dost jetý, seznámili jsme se a vedli takový ty klasický řeči kapel na turné, dodávka, benzínky, kde kdo hrál včera a kde bude hrát zítra atd. Byli asi docela rádi, že tam budeme, protože na posledních třech koncertech turné prej hráli úplně sami, což je vlastně divný. Našim úkolem bylo připravit půdu, tak jsme je nechali zvučit a začali prozkoumávat Neubad.

Je to pozoruhodnej prostor. Jedná se o bejvalou městskou plovárnu, která momentálně slouží jako kulturní centrum. Nahoře je bazén s toboganem, v bazénu se promítaj filmy, pořádaj čtení a ne moc hlasitý koncerty. Dole je bar se sezením venku, mezi místníma je to právem oblíbený místo. Pak se tam konaj třeba výtvarný dílny (když jsme přijeli, jedna právě probíhala, museli jsme vždycky projít kolem a stydlivě jsme nakukovali výtvarníkům přes rameno, jak jim to jde, jednalo se o mezinárodní sympózium malování paprik a okurek), pravidelný setkání queer komunity a spousta dalších akcí. My jsme hráli ve sklepě, kde byl příjemnej prostor střední velikosti s vlasatým zvukařem, kterej měl svůj pultík upevněnej na ukradeným vozíku se samoobsluhy.

Samosebou tohle je nadsázka, vozík byl legálně zakoupen, jsme přece ve Švýcarsku. Ptali jsme se Evžena, jestli se historky o pověstný akurátnosti Švýcarů a jejich sklonech ke konzervativnosti zakládaj na pravdě (a přihodili jsme jednu o tom, jak nějaký Švýcaři opustili párty v bytě svejch přátel, venku si pak všimli, že je pět minut po desátý, a hned na svý kámoše zavolali policii). Evžen pokejval hlavou, že tohle sedí, ale prej už to není co to bejvalo. Venku na zahrádce pak nějakej cyklista balancoval s tácem plným piv pro svoji partu kámošů. Měl malej problém: na nohou měl cyklistický tretry s nášlapama. Vzpomínali jsme na to, jak Kupón jednou dorazil na zkoušku na kole v nášlapech a jak se dostal do vážnejch potíží při sešlapování efektů… Cyklista mezitím svůj boj s gravitací a podrážkou nevyhnutelně prohrál a Neubadem se rozezněl zvuk tříštících se sklenic s pivem. Samosebou nám to připadalo mimořádně veselý, až k popukání, ale byli jsme potichu – jsme ve Švýcarsku a rozhodně se nechceme nechat zabásnout za to, že se smějeme cizímu neštěstí.

Koncert byl nakonec velmi fajn. Švýcaři jsou trochu studený, ale docela to fungovalo, začali Nesbitts, Švýcaři se začali vlnit, Lyssa byla tímhle publikem přijatá docela dobře, měli jsme z toho všichni dobrej pocit. Lidi samosebou čekali na Spotlights, který zahráli dobrej hlasitej set (i když předtím zvukařovi říkali, že jsou hlasitý jen vizuálně). Lidí bylo docela dost, ale nějaká vřelá atmosféra v klubu nepanovala. Říkali jsme si, že na Sedmičce je tohle fakt jiný, nedivím se, že k nám ty kapely rády jezděj.

Už zase byly skoro dvě ráno, původně jsme trochu velikášsky plánovali, že vyrazíme hned po koncertě do Prahy, ale tohle bylo naprosto vyloučený. Sotva jsme stáli na nohou, Ondřej ke konci koncertu usnul. Evžen ale byl zlatej a na poslední chvíli nám domluvil spaní u Christiny, která kvůli nám vypakovala z domu svoje děti, aby nás mohla ubytovat v jejich pokojíčkách. Poslední noci trávíme v dětskejch pokojích, těžko říct, co to přesně má znamenat. Šli jsme asi deset minut do kopce úplně tichým Luzernem, kufry na kolečkách jsme pochopitelně táhli v ruce, protože rušení nočního klidu takhle brutálním způsobem se trestá okamžitou deportací.

Pátek, 4. května, Prades, Atelier de l’Entonnoir

Nic si nepamatujeme, byli jsme všichni jak Ježíš Kristus

Na většině turné je večer, kdy se věci takříkajíc vymknou kontrole. Zatím bylo všechno víceméně organizovaný, každej odpovědně plnil svoje úkoly. Ale ten jeden večer, kdy se události začnou vyvíjet nepředvídatelným způsobem a kdy jediný, co se dá udělat, je nevzdorovat běhu dějin a vydat se s proudem, je prostě nevyhnutelnej. Jediná otázka je, kdy se to stane.

Odjezd z Bilbaa byl pomalejší, bylo před náma jenom asi 700 km, tak jsme se za nevlídnýho počasí postupně trousili k autu. Na jedný křižovatce se nám pak naskytla nečekaná příležitost vrátit se do města a prohlídnout si ho ještě jednou, protože Dejvi vzal pana Ganjalooda na milost (je evidentní, že pro něj má ve skutečnosti slabost), povýšil ho do první řady a svěřil mu navigaci. Asi po půlhodině jsme se vymotali z Bilbaa, pan Ganjalood byl opět degradován do zadní části vozu a nabrali jsme směr Francie. Když jsme přejeli hranice, tak starý žertéŕ Ganji (mohlo by se zdát, že tady píšeme jenom o něm, ale realita je taková, že si ho prostě všude pamatujou) otevřel okýnko a zařval na policajty a celníky: „Tak, jsme tu a propašovali jsme vám sem hašiš!“ Dejvi se jen zachmuřil, zastavil a měl s náma pak delší pohovor.

Cesta utíkala i neutíkala, časem jsme se vlastně propracovali okolo celejch Pyrenejí na dálnici podél Středozemního moře, po který jsme před tejdnem jeli do Barcelony. Tentokrát jsme u Perpignanu ale odbočili do hor a je třeba prohlásit, že takhle hezký výhledy z auta tu zatím nebyly. Hory se tyčily v dálce, vesničky vypadaly tak francouzsky, jak je to jen možný, všichni jsme měli pocit, že by se to dalo strávit pár nádhernejch dnů. Jeli jsme po silnici, která vede do Andorry, a k večeru jsme dojeli do Prades.

20180504_185645[1]

Je to bez debat nádherný městečko, s úzkejma dlážděnejma ulicema (kudy se sotva dalo projet) a hustě vedle sebe postavenejma patrovejma domkama, všude tam rostou platany a po ulicích se potulujou vagabundi. Promotali jsme se na náměstí, kde nám už místní ukázali ateliér. O tomhle místě jsme vlastně neměli žádný informace, nikoho jsme neznali, na internetu v podstatě neexistuje, jediný doporučení bylo od Káky s Andreou, který tu nedávno hráli. Byli jsme fakt zvědavý. Přivítal nás Jo a Žežé, společnost v domě (bejvalá městská knihovna s velkou zahradou vzadu) byla mimořádně pestrá. Padesátiletý hipíci, umělci, punkáč v nátělníku Rancid, různý holky a množství dětí, pár úplně normálních starších lidí, který nám povídali, jak byli dvanáctkrát v Československu. Rázovitých postaviček tu bylo dost, prohlíželi jsme si všechno a všechny kolem, bylo jasný, že během večera si je všechny zapamatujeme. Bohužel nám jazyková bariéra bránila v nějaký košatější komunikaci, místní na to ale srali a pořád nám něco povídali.

20180504_234637[1]

Byl tu hřmotnej pouťák s knírem jako Lemmy, paní v bílém, šaramantní umělec se zvlněnými vlasy, troska u baru, asi tři Kopretiny (ale žádná taková, jako ta naše), věkovitej rastaman ve žlutý bundě s nápisem Jamajka, parta borců z Pobřeží slonoviny, programátor s dredama, kterej má svoji hrdost, tak nikdy nepracuje, pak paní, která si přišla koupit triko OTK pro kluka svý dcery, Papén s Radimkem, Sváťa Karásek, několik paní účetních utrženejch ze řetězu… dalo by se pokračovat ještě dlouho. Pozdějc dorazila i kapela, která hrála v podniku asi o třicet metrů vedle na bubínky a flétničky, všichni měli velký dredy a na sobě připevněný falešný koně a provozovali něco mezi etnem, trubadůrskejma písněma nebo katalánským folklórem, dohráli a přišli si zapařit na Lyssu.

Nikdo si s ničím nedělal starosti, my jsme si to postavili, oni pak odnesli někam pryč aparát na zpěv, když je pan Ganjalood upozornil, že ho budeme potřebovat, tak ho zase přinesli zpátky, měli jsme začít v devět, tak jsme začali, Lyssa je trochu zaskočila hlasitostí (což se dalo čekat), Francouzi jsou jiný než Španělé, jejich pozornost si je třeba tvrdě vybojovat a zasloužit. OTK měli samosebou větší šanci a docela to i fungovalo, pár lidí se přesunulo z útrob domu blíž k pódiu. OTK zkusili hrát hodně potichu, aby jich přilákali ještě víc, nepomohlo to, tak zase standardně zaburáceli, aby pak představili speciálního hosta, profesora Inequality. Nesbitts zahráli svoji část setu a Francouzi byli konečně naši. Začalo se tančit, nějaký holky vytáhly píšťalky a pískaly do rytmu, jiný se zmocnily tamburíny, hipíci začali provozovat skupinovej tanec vyznačující se mimořádně složitejma figurama. Rastaman (vypadal tak trochu jako vodník Česílko) se dostával do varu, přitančil k panu Ganjaloodovi, zapálil si obřího špeka a pokusil se mu ho při koncertě strčit do pusy. Ganji naštěstí na tomhle turné nehulí, tak ho odpovědně odmítnul. Končilo se za všeobecný euforie. Večírek ale teprve začínal.

20180504_215403[1]

Lidi přicházeli a odcházeli, všechny nás poplácávali a říkali to svoje bravo a super a magnifique, prohlíželi si náš merch, vyptávali se na všechno možný, ale nic si nekupovali, my jsme začali pít a pít, francouzská konverzace byla náročná, tak jsme pili ještě víc a dostali jsme se na dohled propasti. Česílko úplně vytuhnul, prej měl kdysi kapelu, ale po jedný blíže nespecifikovaný pohnutý události musel s hudbou přestat. Holka s dredama se zeptala Záhoře, jestli si může zahrát na jeho bicí, ten jí to samosebou dovolil, pak se k nástrojům připojila parta ebenových mužů z Pobřeží slonoviny, že by si zajamovali a jestli by si pan Gajalood nezahrál s nima. Pouštělo se etno, Klempa trpěl (včera jsme ho nutili poslouchat Beatles a dneska tohle), pili jsme dál a dál, odnesli jsme kácejícího-se Česílka pryč, pak jsme si chtěli koupit trička s gramotrychtýřem, což je něco jako logo ateliéru, ale oni nám je prostě věnovali, prohlíželi jsme si plakáty na kurzy japonštiny a burzu rostlin, která se tu pravidelně koná, lidi se ztráceli a zase objevovali, všechno to tepalo a pulzovalo. Posunuli jsme se na samotnou hranu propasti a rozhodli si dát panáka, sea lo que sea. Do neděle musíme ujet 1500 kilometrů do Prahy, čili to byla ideální chvíle. Naštěstí holky za barem měly víc rozumu než my a vysvětlily nám, že v ateliéru se kromě piva a vína nic jinýho neprodává. Asi nám to zachránilo krk.

20180504_210916[1]

Nakonec jsme dokonce naložili věci do auta, posbírali neustále se ztrácející spacáky a přesunuli se do domu záhadně mlčenlivý holky, která nás ubytovala. Dům byl dvoupatrovej, v daný situaci to na nás bylo trochu moc, nahrnuli jsme se dovnitř a pak propuknul chaos. Vítek vstoupil do skříně, profesor Inequality propadnul panice, že mu někdo pobleje jeho novej spacák, pak byl vykázán z pokoje OTK a některý jedince přepadnul záchvat lásky k celýmu lidstvu a všehomíru obecně, tak jsme se pořás odjímakx, jž pak poslhal nšwjký zmatneá emewksy a Dejvoi bxl tak ožrjký, že jsme se začlai ptát, jtelsi bude moct řítid. Dsot se nrasal, že mmáe pocvbwnsti….

Čtvrtek, 3. května, Bilbao, Shake

 

Část nás spala u Huga, zbytek v Asierově ilegálním bytečku, kterej jsme už znali od minula. Spánek byl silně osvěžující, ráno jsme si na probuzení z Asierovy megasbírky vybrali desetipalcovej singl Superfire od GvsB, kterej jsme si omylem pustili špatnou rychlostí. Připravená byla místní tradiční domácí snídaně, kafe a sušenky. Tímhle se zahájí den, čas na pořádný jídlo pak bude pozdějc a venku. Pan Ganjalood si do kafe omylem (skoro, na poslední chvíli to zastavil) nalil místo mléka hovězí vývar, mohla to bejt po včerejším pokusu další zajímavá varianta. Pustili jsme si pak Yo La Tengo a čekali na Asiera, až jsme zjistili, že to opět hraje špatnou rychlostí. Změnili jsme to na Betunizer, rychlost byla zase chybně… Asierův byt leží zjevně na nějaký nevhodný spojnici tellurickejch proudů. Byli jsme ale odpočatý a osvěžený, Dejvi vypadal po včerejší noci smrti docela ve formě, jen teda z krátký konverzace po nasednutí do auta vyplynulo další pravidlo: j) bez výslovného souhlasu technického ředitele nesmí pan Ganjalood a Záhoř sedět v přední řadě. Všichni jsme se teda přesadili a vydali se do Bilbaa. Plán byl jednoduchej – je to asi jen hodina cesty a my budeme mít čas navštívit slavnou Gehryho budovu Guggenheimova muzea a najít pomocí moderního umění naši momentálně dobře ukrytou kulturnost.

20180503_145339

Bilbao je nádherný město. Budova muzea je samosebou dominantou jedný jeho části, ale najdete tu toho mnohem víc, starší budovy jsou propletený s moderní architekturou způsobem, kterej působí docela přirozeně, všude se najdou nějaký zajímavý mosty, atmosféra města je trochu nešpanělská a současně pořád jihoevropská, chodili jsme po ulicích a jen si všichni říkali, jak se nám tu líbí.

Budovu muzea jsme si pečlivě obešli zvenku, fotili jsme si všechno jak Japonci, Vítek vylovil z řeky malej samurajskej meč, kterým se pak snažil propíchnout hlavohruď toho obřího pavouka, co jim tam hlídá barák. Ve skupině panovala slavnostní nálada, jako že máme příležitost podívat se na něco výjimečnýho. Kromě stálý sbírky v muzeu probíhala výstava drogovýho umění Henri Michauxe, tři sály plný mescalinovejch kreseb a barevnejch obličejů, z jejichž pohledů nám tuhla krev v žilách. Rozptýlil jsme se po budově a když jsme pak hodnotili, jakej to na koho udělalo dojem, rozptyl názorů byl pozoruhodnej (můžete hádat, čí jsou který slova).

20180503_162349.jpg

„Pověsit židli na nylonový vlákna neni umění od slova umět. Je to jen nápad, kterej – pokud se dostane do Guggenheimova muzea – ti vynese miliony a přitom jsi vlastně nic neudělal, jen tam natahal pár šnůr. V tomhle umění platí všechno a nic a můžeš si vybrat, co chceš. A když se navíc někdo neobtěžuje ty svoje věci ani nijak pojmenovat, tak už fakt nevim. Jakmile tam má „untitled“, tak já jdu pryč. Asi nemá čas vymyslet název, já zase nemám čas se na to dívat.“

„Jako ten Serra byl úplně boží. Z toho jsem úplně nadšenej, u nás dělá něco podobnýho Kolíbal, ten Serra měl na začátku taky jen takový rovný plochy, pak se mu to různě zprohejbalo a začalo růst do vejšky. Fantastický! A možná jsem nikdy neviděl nic podobnýho jako ty červnený a žlutý pruhy, to je ten Rothko, to je obraz, na kterej by se každej rád doma díval. A jak jsou tam ty malý kapičky barvy, jakoby nedopatřením, to je úžasnej detail.“

Vyrazili jsme ke klubu, měli jsme ještě čas, v Shaku nikdo nebyl, jen policajti z protější budovy soudu nás kárali, že parkujeme ilegálním způsobem. Jeli jsme hledat jídlo a zaparkovat, dodávku zachvacovala lehká dekadence a ulice Bilbaa nabízely nekonečný množství potěšení v podobě sendvičů, kebabu, kafe a plátkovýho sýra. V Shaku nás čekal Pablo, kamarád Mikela a Joxeana z Killerkume, a k tomu šéf podniku Jon. Byli dost nervózní, že jedeme pozdě. V Bilbau je to přísnější než v Praze, musí se končit před desátou a pokud přetáhnou, je to průser. Nás popadl záchvat povídavosti a relaxace po cestě, tak jsme to všechno sice připravili celkem rychle, ale Jon se tvářil, že se nic nestíhá a že je nasranej. Rozdal nám tikety na pivo, dva na osobu, v klubu nebyla ani noha a do začátku koncertu zbejvalo asi deset minut.

Lidi jsou ale v Bilbau na tenhle režim zvyklí a dorazili včas. A bylo jich ve finále celkem hodně, především nás ale přijali moc hezky. Asi není potřeba zmiňovat, že se na záchod muselo kolem pódia. Místo pro Klempu jsme ale našli. Dneska byly v plánu dva sety, my jsme ale chtěli stejně propašovat na pódium i Todda, tak začala Lyssa, pak byla pauza, a pak hráli OTK a jejich speciální host Mr. Inequality. Fungovalo to krásně, Baskové y Baskyně nás přijali vřele a když nastoupil Todd, měli jsme je komplet na lopatě. Je to možná trochu neskromný, ale podle mě nabízíme takový kombo skutečně kvalitní zábavy. Každá kapela je jiná, večer je proměnlivej, zatím se nám nestalo, že by to někdo odzívnul nebo se nebavil. (Pokud je to jinak, nechceme o tom nic vědět.) Jedinej problém spočívá v tom, že Nesbitts začínaj bejt až příliš dobrý a stává se z toho jejich turné. OTK jsou tak trochu ve střetu zájmů, ale jistě i u nich zvítězí zdravej rozum a někde na pumpě Toddovi prostě ujedeme. On je Kanaďan, tudíž mistr přežití ve všech situacích, tak si určitě poradí. I Jon nás vzal na milost, všechno prej bylo muy guay, dokonce jsme si vysloužili každý ještě pivenku.

V deset bylo po všem, pan Ganjalood se vmísil mezi publikum a okamžitě se s třema holkama odebral ven požít trochu hašiše. Chvíli jsme konverzovali, potkali jsme dokonce místního kluka, kterej žije v Praze a jen si odskočil domů za rodinou, Pablo aka Harry Potter se konstantně culil, koncert dopadnul dobře a všichni byli spokojený. Dojeli jsme k němu domů, v kuchyni měl pro nás připravenou parádní večeři, unavený jsme se rozložili po bytě a začali se prohrabávat jeho sbírkou vinylů. Důvod Pablova neustálýho uculování jsme objevili vzápětí, na nočním stolku měl velkou sklenici plnou trávy, na balkoně pěstírnu, po zdech plakáty z koncertů a různejch krvavejch noir filmů o vraždění a čtvrcení lidí. Jak poznamenal Kupón, ještě že má tu muziku a je díky tomu tak trochu sociální.

Pablo šel spát k mamince, my jsme si ještě dali skleničku a Todd se opět pustil do nafukování matrace. Tentokrát se do ní nějak celej navlíknul a pokusil se ji nafukovat zevnitř. Na gauči tam tak ležel obří kokón, kterej se vzdouval a vydouval podle rytmu plic svýho pána. Kupón si lehnul na gauč, ve kterým chybělo 79 % lamel, a zmizel hluboko v podsvětí. Záhoř zaujal nehybnou pozici na zemi a pan Ganjalood začal hrát na ukulele. Bilbao je boží.

Středa, 2. kvetna, Vitoria-Gasteiz, Dardara

Maestro Ganjalood es aqui una persona mítica.

Ráno jsme strávili u Julia na střešní terase, odkud byl výhled na stadion fotbalovýho klubu Leganes. V noci byla dost zima, ale teď začínalo svítit slunce, snídali jsme a koukali se z terasy. Jedinej háček spočíval v tom, že Julio neměl doma k dispozici žádnej způsob, jak ohřát vodu na kafe. Doporučil nám, že si můžeme nasypat nescafé přímo do mlíka – nebylo to nic moc. Myšlenkama jsme ovšem dleli u zbytku výpravy, zprávy ze včerejška byly hodně divoký.

Diego s Juliem nás odvezli do už teď legendární zkušebny, byli jsme fakt zvědavý, jak to tam kluci zvládli. Prostor byl skutečně nevelkej a dominovala mu zeď s černobílou freskou, na který jsme kromě Kisáků identifikovali Johnny Cashe. Z hlediska grafitti byl nejpozoruhodnější částí zkušebny záchod, bylo tam toho hodně na prohlížení. Kluci za sebou asi měli trochu náročnější noc, ale byli statečný a nakonec se ukázalo, že se v podstatě dobře vyspali. Samosebou když pak přišel Guillermo a odemknul jediný uzamčený dveře ve zkušebně, ukázalo se, že je tam několik dalších místností a nahrávací studio. Rozloučili jsme se s celou touhle zábavnou a příjemnou partou a vyrazili směr Baskicko.

Když se jede do Baskicka, stavíme vždycky někde na oběd – to je v podstatě povinnost. Vybrali jsme si podnik u silnice ještě v Kastílii, abychom si užili španělský jídlo, překřtili jsme ho na hostinec U turínského plátna. Posadili jsme se a přemýšleli o tom, kdo nás obsluhuje. Pán byl kulaťoučký, nervózní, trochu pomalý, silně zmatený, na jeho tváři bylo vidět, jak s ním při pohledu na nás bojujou rozporný emoce (vyhodit nebo obsloužit?). Když si Dejvi objednal nějaký jídlo s dušeným zelím, tak jen začal kroutit hlavou a mávat prstem ve vzduchu, pak přišla paní, ta se chovala podobně podivně a navíc byla dost nahluchlá… Pan Ganjalood pak zjistil, že v kuchyni jsou zavřený a řetězama připoutaný ke sporáku asi tři mladý španělský krásky, který nikdo nepouští mezi lidi, bylo to celý dost podivný.

Zbytek cesty se dá označit slovem spektakulární. Nádherná krajina, pořád bylo na co koukat, pak už se objevily nesrozumitelný nápisy a za chvíli jsme byli ve Vitorii. Je to naše oblíbený město, letos to ale na velkej turismus nevypadá. Přijeli jsme do baru Dardara a šli prozkoumat situaci: uvnitř byli tři chlapi, dva běhali kolem pódia s kabelama a stojanama a ten třetí stál u hracího automatu, cigáro v puse a pivo v ruce. Byl to typickej Bask, shodli jsme se na tom, že nám muži v týhle části světa připadaj mimořádně přitažlivý (jak známo, nejsme v tomhle ohledu žádný šosáci a umíme ocenit krásu obojího pohlaví). Hrubý nezkrotný vlasy, většinou několik náušnic v uších, trochu jurodivej pohled, oblečený s ledabylou elegancí… borci. Tenhle se jmenoval Asier a byl to majitel podniku. Chvilku jsme se dohadovali, kde je náš Asier (pak jsme se dohodli, že my budeme tomu našemu říkat „náš Asier“ a tomu druhýmu „váš Asier“, zatímco oni to budou mít naopak, čili náš Asier bude váš Asier a jejich Asier bude… nějak se v tom začínám ztrácet.

Pódium bylo – jak jinak – hned vedle hajzlů. Ty se ale tentokrát nenacházely po straně jak v Madridu, ale vzadu, čili lidi ve stresu museli chodit přes celý pódium. Předpokládáme, že v Bilbau budou záchody pod pódiem a povede k nim točitý schodiště, který bude ústit před kopákem. Na klávesy nebylo místo nikde. Po krátký poradě se OTK dohodli s jejich Asierem, že se piána prostě dají na bar a Klempa bude hrát za barem. Pokud bude mít klidnější pasáž, pomůže Asierovi točit piva nebo nalejvat panáky. Kluci z Dardary prohlásili, že s tím nemaj problém, celou dobu se u toho potutelně pochechtávali. Vypadalo to geniálně.

Pak dorazil náš Asier, my jsme mezitím zvučili – Dardara je malej bar, ale zvukaři to berou tak, že zvuk bude prostě velkej, ať se děje, co se děje. Asier (nevíme kterej, možná oba dva) jim prej vydal následující pokyn: je jedno, jestli ta kapela hraje pro narvanej klub nebo pro pět lidí, vy je nazvučíte jako Rolling Stones.

Začínala Lyssa, lidí nebylo nějak přehnaně moc, ale určitě víc než před třema rokama, dorazili i starý kámoši Hugo (kterej minule šéfoval klubu Ibu Hots) a Aritz se svejma novejma, čím dát tím mladšíma holkama, jejich Asier nám pořád něco nalejval, aby nás dostal do tempa, večer se pomalu rozjížděl. U OTK nebyla nouze o vtipný situace: Ondřej představil klávesáka alias barmana a hned si u něj objednal pití. Největší borec byl ale jejich Asier: stihnul toho hodně, točil pivo (Klempovi ho posílal skluzem po baru), stoupnul si do první řady a díval se na kapelu, nalil Klempovi i sobě panáka, ťukli si, pak šel dozadu fotit kapelu, točil pivo, házel hlavou, zapálil si, pak do sebe hodí dalšího panáka… Nesbitts jdou večer co večer nahoru, když dohráli Revenge, tak někdo z publika (máme podezření, že to byla přítelkyně jednoho ze zvukařů, na kterou se tisíciprocentně hodilo pořekadlo „vzadu lyceum, vpředu muzeum“ – postava, kterou by jí mohly závidět středoškolačky, ale když se otočila, následoval čistej šok) začal řvát: „Tu poslední dejte ještě jednou!“ Byl to příjemnej večer, cejtíme se tu jako doma.

V Baskicku se končí brzo a my jsme v tomhle hodně dobrý: řeknou nám, kdy má bejt po všem, a my to dodržíme na minutu. V jedenáct se šlo na večeři vedle do podniku na rohu, kde nám máma jejich Asiera uvařila večeři. Ale tyvole! Byla to nefalšovaná baskická večeře. Velkej stůl, na něm lahve vína a chleba, a Asierova máma začala postupně nosit z kuchyně talíře s jednotlivejma chodama. Bylo jich asi šest nebo sedm, posílali jsme si to dokola a každej si trochu naložil na talíř, vypadalo to, že si vždycky jen zobneme, ale jídla bylo vlastně hrozně moc… gastronomickej vrchol turné, o tom nemůže bejt pochyb. Vychlastali jsme všechno víno, ale nikdo se neožral, dneska jsme si potřebovali pořádně odpočinout.

Náš Asier nám vysvětlil, že v Dardaře to funguje tak, že jejich Asier má licenci dělat jen pár koncertů do měsíce, tak nevybírá vstupný a celý to zafinancuje z baru. Kapela i zvukaři dostanou zaplaceno za všech okolností, Asier je pohostí za barem a máma uvaří pro všechny večeři. Pokud pro kapely na turné existuje ráj, tak jsme další našli ve Vitorii.

Úterý, 1. května, Madrid, Wharf 73

Když jsi zhulenej, tak nemluv.

 

Ráno si nás Yiye vyzvedl a jeli jsme naložit věci do klubu. Rincón Pío Sound byl prázdnej, barevnej a ve vzduchu se pořád vznášela atmosféra včerejší pařby. Yiye nám poradil, ať se jedeme nasnídat do jednoho baru na kraji města, že jim zavolá. Poslechli jsme ho a dopřáli jsme si dlouhou a chutnou španělskou snídani. Když jsme chtěli zaplatit účet, číšník se jen smál a kroutil hlavou: „Ne, ne, Yiye to všechno platí, jste naši hosté.“ Tak takovej je Yiye.

Madrid je od Don Benita asi 350 kilometrů, už si zvykáme na zdejší vzdálenosti. Tohle je blízko, daleko znamená tak 700 až 900, hodně daleko je 1200 a víc. Po třech fantastickejch večerech jedeme do úplnýho neznáma. Všechny koncerty ve Španělsku nám pořádá parta lidí, která se víceméně zná a tvoří jasně definovanou a sevřenou scénu. V Madridu jsme vstoupili do jiný řeky: koncert nám dělá Diego, kamarád kapely Ultrasurf, a jeho „chardcore punk“ parta.

Přijeli jsme do Madridu dost brzo, hrajeme úplně v centru, ve čtvrti Malasaňa, k těm místům jako Puerta del Sol nebo Plaza Mayor je to odsud pár minut pěšky. Ve městě bylo dost rušno, bylo prvního máje, navíc zítra je další svátek, Día de Madrid, čili lidi maj volno, všichni byli venku, svítilo sluníčko a město nám ukazovalo přívětivou tvář. Zaparkovali jsme kousek od královskýho paláce a metamorfovali jsme v turisty. Dali jsme si na dvě hodiny rozchod, ale soudržnost skupiny je tak vysokýho stupně, že se nám nedařilo se od sebe nijak oddělit. Naše chráněná dílna procházela městem a došli jsme k tržnici San Miguel, což je chrám lehce předražený iberský gastronomie. Byl plnej lidí a Němců, který přijeli do města na fotbalovej zápas. Tady se skupina zcela rozložila. Nutnost vybrat si mezi kaviárem, ančovičkama, pomazánkou z tresky, chobotnicí, mušlema, krevetama na nás působila devastujícím způsobem, a tak někdo hledal sílu ve vínu a někdo se prostě spasil útěkem. Já zůstal s Kupónem, posadili jsme se mezi skandující fanoušky Bayernu a snažili jsme se zhodnotit večerní šance německého giganta. Pak se objevil dezorientovaný Todd, tak jsme ho přibrali do party, prošli se po madridskejch uličkách a posadili se trochu bokem do baru na jednom náměstíčku, kdy jsme pokračovali v pití vína. Koncert začínal v deset a měli jsme se sejít v osm, kdyby to bylo o hodinu později, možná tam už vůbec nedojdeme.

Najednou mi zazvonil telefon a já nevěřil svejm očím: Katafú. „Kde jste? V Madridu? Já taky. Čekám před klubem, kdy dorazíte?“ Čistej šok. Katafú nebyl v sobotu v Barceloně, chtěl přijet do Benicarla, ani to neklaplo, hrozně nás mrzelo, že se neuvidíme. A pak se objeví tady? Klukům jsme nic neřekli, jen že pro ně budeme mít překvapení. Ondřej byl přesvědčenej, že překvapení spočívá v tom, že si Todd obarvil vlasy na modro.

Ve Wharfu jsme se seznámili konečně s Diegem, příjemnej kluk, kterej tak trochu připomíná Landofku… a jeho kámoš Guillermo je zase celej Indoš, ve všech směrech. Do party patřil ještě Julio, jsou to mladý pankáči, který maj rádi malinko jinou muziku než tradiční španělskej hardcore nebo punk, tak se na nás docela těšili. Co nás trochu škokovalo, byl Wharf. Je to fakt miniaturní dlouhá nudle, rozměry klubu jsou třeba dva krát patnáct metrů. U vchodu tu nudli ještě zužuje bar, hraje se vzadu, a to tak, že kapela neprodyšně zahradí oboje dveře na záchod. Na klávesy tam místo prostě nebylo. Klempa se tudíž musel přestěhovat úplně dozadu za bicí, byl tam sloup a piána se do výklenku přesně vešla. Zvukař byl ortodoxní rockabilly man a my jsme usoudili, že tady na nás nemůže přijít vůbec nikdo. Po těch minulejch večerech se bylo třeba vrátit do kontaktu s realitou.

Povídali jsme si s Katafúem, čas plynul, ulice venku byla velmi rušná, za rohem bylo venkovní pódium, kde hrály různý kapely, ve Wharfu nebyla ani noha. Ale v těch deset najednou lidi přišli, nebylo jich tolik jako poslední dny, ale průběžně docházeli další a další a najednou tam bylo plno. OTK šli na věc, všechny holky postoupily do přední řady, aby viděly na Vítka, v tý nudli to znělo úplně super. Ondřej po první věci upozornil na to, že je přítomnej i klávesista, i když není vidět, ale protože není vidět, zapomněli mu dát mikrofon, tudíž se další věc obejde bez jeho zpěvu. Klempa to ale udělal jako fotbalovej brankář, když v poslední minutě nastavení naběhne do pokutovýho území a dá gól hlavou: na konec Král vysílá se najednou vynořil vpředu (podle mě muselo jít o jeho astrální tělo, protože místo tam prostě nebylo) a odzpíval, co bylo třeba. Pak přišla Burza robotů (Adam o tomhle songu řiká, že zamotá hlavu i těm nejoddanějším fanouškům OTK) a Ondřej měl dlouhej proslov na téma terminátorů a dětský chirurgie. Neměl jsem pocit, že by mu lidi moc rozuměli. Po dalším projevu na téma německý verze E.T.-ho se to jen potvrdilo a publikum ho podruhý odměnilo zmateným šepotem.

Na zdi klubu jsme našli sbírku obalů od DVD s filmama, a normálně jeden z nich se jmenoval Todd: the Ugliest Kid on Earth. Todd vypadal, že zažívá nejšťastnější chvíli svýho života, podívejte se na fotku, je to tam myslim dobře vidět.

Nesbitts pokračovali v trendu posledních dnů a hráli vynikajícně, čas kvapil (bylo potřeba skončit do čtvrt na jednu), tak se všechno odehrávalo trohu zrychleně. S klukama jsme usoudili, že protože hrajeme pro o jednu až dvě generace mladší punks, bude potřeba to trochu ohulit a válet se po zemi a vůbec to pojmout trochu testosteronově. Fungovalo to dost dobře, lidi se k nám postupně přibližovali a při poslední věci se před náma shromáždily všechny přítomný holky, který si samosebou ve skutečnosti už stoupaly do fronty na záchod, aspoň já jsem si to takhle vyložil. Ondřej ale tvrdil, že to bylo jinak, protože si našly v Google překladači, jak se řekne česky „ještě jednu“ a celou dobu to na nás skandovaně pokřikovaly. Bohužel při koncertě Katafú otevřel dvěře na záchod a celej prostor klubu zaplnil ostrej puch. „Někdo se asi vysral na tu jejich hostii,“ poznamenal kdosi.

Z tohodle koncertu jsme měli trochu obavy, jak to dopadne – a nakonec celý super. Na ulici před klubem proudily v jednu ráno davy lidí, koupili jsme si pár piv a s Katafúem a ostatníma jsme se věnovali místnímu způsobu zevlování (kterej asi znaj všichni po celým světě), zvanýmu botellón. Koupíš si pivo, láhev schováš, protože se tady nesmí chlastat na ulici, a kecáš a kámošema… nádhera. Někdy ve dvě ráno jsme se měli rozdělit na dvě skupiny, jedna jela k Juliovi do Leganes, druhá do Guillermovy zkušebny v La Elipa. Madridská aglomerace má sedm a půl milionu obyvatel, je to celý obrovský. Část s Guillermem odjela, my jsme si zavolali taxi pro přepravu invalidů a jeli k Juliovi. Ještě jsme pokračovali ve fiestě, Julio otevřel moc dobrý víno a vyprávěl nám o tom, jaký je to bejt jedinej pankáč v malý vesnici a jak mu po přesunu do Madridu trvalo celý tři roky, než našel kámoše s podobnejma zájmama, jako má on. Pak nám začaly chodit esemesky od druhý sekce, působily dost podivuhodně, celkem jich bylo 64. Některý je třeba na závěr ocitovat (moje reakce jsou kurzivou):

„Ty vole je to punk teda.“ „Jo? Hnus?“ „Postel zadna, este nam dal spatej klic a pak se vratil, Dave jel nekam parkovat, ve vedlejsim dome probiha policejni zatah, zrovna si navlikaj stity a helmy, asi 5 aut, komedie. Ale je tu wifi.“ „Ježiši.“ „Sest lidi tu muze spat tak na stojaka.“ „Dostali jsme myslim snidani sampionu: 100 kelimku, vidlicku, sojovy mliko, dva pomerance a 2 hrusky, dve (fakt dve) vafle, balicek bezlepkovejch susenek a 4 stary liliputansky banany.“ „A Dejf nekde pochoduje, zadny parkoviste asi neexistovalo nikdy.“ „Holt je to dneska punk ale aspon tu nejsou hovna.“ „Ty vole, kdo tohleto moh tušit.“ „Uz se tesim, az snime vsechny ty kelimky rano.“ „Jedinej problem toho ubytovani tady je, ze tu nejsou postele a kdyz si lehem na zem, nikdo nedojde ani na zachod. Clovek by rek, ze tu bude mistnost s postelema.“ (o čtyři hodiny později) „Žijete?“ „Vsichni spi. Ale za chvilku zapnu grilovaci stroj na kelimky.“ „Hehe.“ „Jsou tu 4 kresla pro lidi co umi spat vsede, jedna mala nafukovaci matrace, kterou jsme museli nafouknout, a pak dvousedacka z auta, navrhli jsme Dejvovi, ze on muze spat na ni, ale musi bejt pripoutanej a nesmi drobit ani slintat.“ „Hehe, se poseru.“ „Jako klidne sem muzete dorazit na kelimek.“